Blog 11/2019

Dříve než vyleju …

… zbytek kávy z šálku …

Zdravím přátele kávového světa,

dnes s tak trochu ekologicko-ekonomickým-lidským tématem.

Při nedávné návštěvě jednoho z kávových dodavatelů v Antwerpách, kde jsme vybírali zrníčka z aktuálních sklizní, jsem si uvědomil jednu věc o které jsem až doposud moc nepřemýšlel.

Přitom se jedná snad o denní rutinu téměř každého z nás. Předesílám, že nejsem žádný zarytý ekolog, či aktivista. Jsem jen obyčejný člověk co má rád přírodu, tak jako každý jiný. K tomu všemu si vážím času a lidské práce asi tak jako i Vy, když čtete tyto řádky.

Sklad, v němž jsou uložena zrníčka našeho belgického partnera, je jedním slovem dech beroucí. Jedná se o komplex hal v nichž je stále uloženo okolo 330.000 tun kávových zrníček. Pro představu je to plocha, na které by se dala postavit cca 4 fotbalová hřiště. Kávová zrníčka jsou v průběhu své cesty z plantáže až do pražírny uchovávána v jutových pytlích, přičemž jeden váží 60-69 kilo. Lehkým výpočtem tak zjistíme, že těch 60ti kg žoků je tam uskladněno téměř 5,5 miliónu.

A tady začíná má úvaha …. Vzhledem k tomu, že v daném skladu nelze kvůli charakteru přepravovaného zboží použít při vykládce žoků z námořních kontejnerů žádnou manipulační techniku, tak veškerý pohyb těchto žoků je při vykládce a skládání na přepravní palety realizován pouze ručně! V celém skladu je zaměstnáno pouze deset „párů rukou“, které se starají o pohyb těchto 60ti kilových žoků. Při představě, kolik lidské práce, síly a energie musí být pro tento manipulační úkon vynaloženo, tak se číslo 5,5 miliónů zdá skoro jako něco „nemožného“. Ba co víc, teď se pojďme podívat na proces „před“ a „po“.

Před

Někdo musí kvůli zrníčku vypěstovat sazeničku, někdo zasadit, někdo se starat o růst a sklizeň, někdo zpracovat, někdo roztřídit, někdo zabalit, někdo naložit do auta, někdo naložit v přístavu do kontejneru, někdo naložit kontejner, někdo přepravit na lodi, někdo vyložit z lodi, někdo dovézt do skladu ….

Po

Někdo musí zrníčko ve skladu naložit na auto, někdo přepravit do pražírny, někdo upražit, někdo prodat, někdo v kavárně připravit …

Toto jsou hlavní postavy příběhu na jehož konci je šálek teplé kávy. Je jich celkem 17. Ve skutečnosti je jich však mnohem více, neb na některé činnosti v tomto řetězci je zapotřebí více než jednoho páru rukou. Za každým tímto „párem rukou“ je schováno jedno lidské srdce, které svou práci dělá s láskou. Někdy pochopitelně méně, někdy více. I tak je to neskutečný příběh a dlouhá cesta, která vede k tomu, že si na jejím konci můžeme vychutnat náš šálek kávy, na jehož přípravě se podílelo minimálně 17 lidí. Lidí kteří do toho dali nejen srdce, ale také energii při zvedání 60ti kilového žoku.

A proč to celé píšu? Jasně není to nic nového, je to všeobecně známí fakt, že nic se neudělá samo a že za vším stojí lidé. Smyslem tohoto povídání je malé zastavení a zamyšlení nad každým prolitým šálkem, nedojezeným rohlíkem, či nakousnutou sušenkou. Za každým „malým“ kouskem našeho běžného života se skrývá obrovské množství lidské práce a lásky. Važme si toho, co máme, važme si toho, že můžeme a važme si i práce své a práce druhých lidí … ať už dělají cokoli, neb nikdy nevíme, čím právě jejich ruce přispěly k tomu, že je náš den lepší.